Milujte boty!

Boty jsou ta nejdůležitější věc.

Nevěříte? No, je pravda, že se tím možná jen snažím ospravedlnit jejich narůstající počet v mé skříni, který se nebezpečně blíží trojcifernému číslu.

Ale abych se dostala k věci. Tento týden jsem slyšela dvě stížnosti, jednu od Dany a jednu od Jany.

Dana: Petr říká, že troje kozačky mi stačí.
Jana: Už si prý nemůžu kupovat nové boty, prý jich mám moc

ALE TO JE CHYBA!

co je na botách tak skvělého?

1) jsou krásné
2) nákup bot uklidňuje
3) podpatky zeštíhlují a nehrbíme se na nich
4) když se cítíme štíhlé, cítíme se sexy
5) když se cítíme sexy, chceme ...
6) když chceme ... určitě vás to potěší
7) nejsme po tom nevrlé
8) když máme své dny, můžem s nimi třískat o zem a řvát na ně, že za všechno můžou - nejsme proto pak protivné na své muže.

...a to je dost důvodů pro milování a podporovaní bot.

Takže má rada pro pány? Vykašlete se na bonboniéry a kytky.....zkuste to přes boty.

meet factory - dům hrůzy

Dneska mě kousl můj veverčák Rumburak. Myslela jsem, že mě nic horšího dnes nepotká, to ale byla špatná dedukce.

Po včerejší akci jsem totiž zjistila, že mám u sebe Olgy diář. Jelikož se dnes účastnila akce v meet factory (blešák), rozhodla jsem se, že jí ho tam dovezu.

Již u tramvaje bylo jasně rozeznatelné, kdo má stejný směr jako já. ale jelikož jsem měla instrukci běž kousek zpátky a tam to je, ignorovala jsem houf žen a vyšla si svým směrem. Tam jsem náhle zjistila, že mě od meet factory dělí plot a pětiproudové kolejiště. (prý v instrukcích bylo něco o mostě, to jsem ale zjistila až vevnitř :D)

Zde mé dumání nad tím, jak se tam dostat, zahlédla jedna žena, a spolu jsme se rozhodly že přeběhneme přes koleje. Se staženým zadkem jsem upalovala a zastavila se až na druhé straně.

Zde na mě padly kritické pohledy, a sem tam někdo nakrčil červeně namalované rty. A pak mi to došlo - mám na sobě divnou tuniku od číňanů, špinavý kalhoty a boty který už mají opravdu něco za sebou.

To nebylo moc chytré si to vzít mezi tuto trendy mládež. Polovina lidí Ray Ban brejle (jsou trendy), červené rty (jsou trendy), v ruce iphona (je trendy), aspoň jeden kousek z H & M (je trendy) a samozřejmě účast ne této akci v meet factory (je trendy)

Kdyby někdo řekl, že je trendy červené chcaní, prodejci zeleniny by zaplesali.
Tito lidé by totiž houfně začali na kila jíst červenou řepu.

Nicméně když jsem se s vyděšeným výrazem proplétala davem, pár zajímavých lidí jsem potkala. Například u stánku Olgy byl roční prcek s velkýma modrýma očima...snažil se sníst svíčku a vydával u toho pokemoní zvuky...vlastně tak i docela vypadal.

Na cestě zpátky mě asi čtyři ženy přidusily svým výstřihem. Netušila jsem že existuje velikost F, přetékající ven......ale možná je to taky trendy.

Když jsem se konečně venku nadechla, zas ty stejné pohledy. Prskla jsem, nasadila sluchátka a tentokrát směr most, jsem odhopkala - skutečně odhopkala - pryč. Přitom jsem si, při zhrození kolemdoucích, hlasitě pobrukovala do rytmu.

Byla jsem absolutně pyšná na svojí obyčejnost.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ještě že to nikdo nečte, jinak bych byla rozsekána a rozemleta a bylo by prohozeno něco o tom že jím zavidím.

Vlastně ano.

Nikdy nebudu jako většina z nich.

Dobře nebo špatně?

(tímto chválím všechny, kdo jsou v tomto společenství aspoň trochu normální)

Emil v novém!!

Můj parťák Emil šel na plastiku. Je velmi statečný, tak jsem mu za to koupila další mňamky.

Koukejte, jak se šťastně směje.

A ty řasy jsou fenomenální.

pokaždé jiná, pokaždé krásná

Fotograf Jan Malý mi udělal tyto snímky, kde vedle sebe zasadil fotky jedné modelky, pokaždé jinak nalíčené. Jo to uděláno z různě starých focení, ale myslím, že žádná z modelek není ošklivá (myslím díky lehce nenormálnímu líčení), a už vůbec né nudná.

Z toho vyplívá, nebojte se experimentovat! (Kouřové líčení je už ohrané :-D)

Proč miluji neobvyklé ženy

Protože ty obyčejné mě ničí.

Zbožňuji ženy, které jsou jiné. Nosí to, co ony považují za krásné, dělají to co považují za důležité, a ne to co považují za důležité trendy. Chodí do kavárny na kávu, ne na značku. Jsou kreativní, přímé a neobvyklé. Setkání s nimi vás nabije novou energií.

Všechny tyto ženy jsou krásné.

Všechny je miluji!

black (blue?!?!) swan

Ve čtvrtek jsem (konečně!) po dlouhé době vyrazila líčit. Fotila mladá a talentovaná fotografka Thuy Pham a jako modelka byla zvolena Veronika Semerádová.

Celá natěšená jsem dorazila na opuštěnou zastávku poblíž Kačerova, kde jsem potkala fotografku, její asistentku a modelku. Namířili jsme si to přímo k jednomu rybníčku, kde jsem na lavičce začala líčit.

Jako první bylo zvoleno velmi jemné líčení s důrazem na dobrý make-up. Jen hnědými stíny zvýrazněny oči.

Na druhém jsem se trochu vyřádila (a lehce inspirovala filmem černá labuť) kdy jsem udělala modrou pásku přes oči, a na rty nanesla tmavší rtěnku.

Bylo to velmi příjemné odpoledne.

backstage

backstage (kufr Hugo)



backstage

backstage

Pin up No 2

fotograf:              Jan Horník
Modelka:            Nela Friebová
Vlasy:                 Olga Karpecká

Další den strávený ve společnosti úžasného fotografa. Pokračovala série pin up obrázků. Tentokrát na styling přišla krásná návrhářka v úžasné sukni, ale bohužel si nepamatuji její jméno (doufám že mi promine)

Styl líčení byl zvolen stejný, protože pin up ženy neměly moc kreativní make-up. Takže červené rty a hnědé linky na horním víčku. Co je na této ženě nové, je to, že jsem na ni použila dvě vrstvy pudru - kompaktní a normální - tak snad to mělo efekt :-)

Víte ale, co se stalo dokonalého? Dostala jsem úžasný nového bratra pro Emila - je menší, ale zas je hliníkový. Dlouho jsem dumala jak ho pojmenuji, a pak jsem na to přišla - HUGO. O něm zas někdy příště, až budu mít trochu oddech od učení :-)

Pin up No 1

     V úterý 15. 3 jsem se domluvïla s jedním fotografem, že přijdu nalíčit jednu slečnu ve stylu pin up. Představu o tomto stylu jsem měla trošku pokřivenou, ale v podstatě jsou to kreslené ženy z 30-70 let jejichž rozvoj zapříčinila druhá světová válka (tyto ženy byly malovány jako symboly na bombardéry). Později jsou známy z reklamy třeba na coca-colu.

     Tak jsem tedy dorazila. Jako náhodou fotograf si na styling a vlasy zavolal Olgu Karpeckou. Jelikož oblečení bylo zvoleno v zelené barvě, dala jsem se do líčení.

Zvolila jsem světle zelené linky jak na horním, tak i na spodním víčku.
Obočí je zvýrazněno hnědým stínem.
Rty jsou namalovány sytě červenou (Avon, mega impact - Charmed cherry).
Tvářenka je lehce růžová, nejdříve jsem dala moc tmavou, ale ta byla moc tvrdá a tvořila takový flek

   Focení proběhlo v krásném duchu a pan fotograf se o nás staral jak o vlastní. Dnes si to jdu zopakovat.

fotograf:              Jan Horník
Modelka:            Kateřina
Vlasy a styling:    Olga Karpecká

PS: jo a botky jsou moje, že jsou krásné ? :-D

punk na ples??

Bylo to živá a kreativní žena. Maturovala. A nesnášela princezny a šlehačkové dorty...
....a já sem jí připravila celou hlavu...
a dopadlo to, jak to dopadlo

Ordinary day look - Lucie Čacká

 

Jaký styl líčení nejvíce používáš?

Obvykle si dělám černé linky na horním víčku. Někdy šedé, nebo fialové stíny. Nosím vždy řasenku

Kolik času obvykle strávíš ráno líčením?

maximálně 15 minut

Používáš make-up?

ano

Je nějaký kosmetický výrobek, který by jsi všem doporučila?

řasenka - Astor - Big and beautiful

jsou krásné a hotovo! :-D

Byly mi na MATURITNÍ ples ušity šaty. Návrh udělala Olga Karpecká (podle fotky), a myslím si že jsou krásné. (jsem zaujatá, já vím...) Na webu Olgy však dostaly do těla, a to velmi krutě....nevím jestli jsou opravdu tak špatné, nebo si čtenářky neuvědomují, že jsou maturitní.


Tak jako tak, mě se prostě líbí :-D

Fotograf: Jakub Svozil
Vlásky a make-up: Olga Karpecká

Ordinary day look - Anna Kruglová

Jaký styl líčení nejvíce používáš?

 Tvářenka, make-up nebo pudr (většinou v zimě, když nejsem opálená). Obvykle mám černé linky po celém horním víčku a jen do půlky na spodním. (neobtahuji celé oko).
 Používám tmavě-béžové a šedé stíny. Řasenka samozřejmě také nesmí chybět.

Kolik času obvykle strávíš ráno líčením?

 Ráno strávím s líčením maximálně 30 minut.

Používáš make-up?

 Ano, ale když jsem opálenější, tak ne.

Je nějaký kosmetický výrobek, který by jsi všem doporučila?

make-up : Lumine

řasenka a tvářenka: Dior

Ordinary day look - Jana Hradilová

Jaký styl líčení nejvíce používáš?

Světlý Pudr, tmavší kuličkový pudr, tvářenku

Oči: nejdřív nanesu růžový (fialový) krémový stín, na ten sypký ve stejné barvě. Do vnitřního koutku nanesu bílý stín, který s růžovým spojím světle růžovým a do vnějšího koutku nanesu barvu, kterou sladím s oblečením. Černou linku nanáším nahoru i dolu do půlky oka. Celé zakončím řasenkou :-)

Kolik času obvykle strávíš ráno líčením?

Něco kolem 20 minut.

Používáš make-up?

 Nepoužívám

Je nějaký kosmetický výrobek, který by jsi všem doporučila?

řasenka - Clinigue

můj životopis

Sesmolila jsem svůj neformální životopis kvůli VŠ. Jsou to kraviny, ale když už jsem to psala... :-D

Neformální životopis

2. února 2011

Jmenuji se Marcela Žacová a narodila jsem se v Praze 20. května 1992 ve večerních hodinách.

Již od raného věku jsem byla velmi živé dítě. Pády, odřeniny a spousty nebezpečných aktivit byl můj denní chleba. Na druhou stranu jsem se pořád pohybovala a byla jsem velmi společenská. Naučila jsem se tím vycházet se skupinami i s jednotlivci, jelikož k některým zákazům (nelezte na tu borovici!) je třeba mít komplice, a někdy hodně kompliců. Je pravda. že odřená jsem většinou byla jen já. Myslím, že v tomto období moje matka dokázala, že je ta nejsilnější osobnost pod sluncem, protože ji ze mně neodvezli rovnou do blázince, naopak se snažila moje chyby eliminovat.

Když jsem ale nastoupila na základní školu v Roztokách u Prahy, byl to trochu problém. Moje živost se většině učitelů nelíbila – nebyla jsem zlobivá, to ne, jen sem prostě nedokázala být chvíli v klidu. Zřejmě z toho důvodu se u mně vyvinula dyslexie. Začala jsem tedy chodit do pedagogicko-psychologické poradny k panu doktorovi Kšajtovi a na speciální kroužky. Pomocí nich, jsou tyto projevy již minimální.

 Jenže moje živost tu byla pořád. Co tedy s ní? Moji rodiče našli perfektní řešení, a to postrčením k nějaké mimoškolní činnosti. A ano, začala jsem baletit. V základní umělecké škole, kde jsme měli starou a zahořklou paní učitelku. Ale to mi ani nevadilo, protože mě to bavilo. Ponořila jsem se do krásných dresů a piškotů. Jenže paní učitelka začala mít velké deprese – opravdu nevím čím to bylo, když se na to dívám s odstupem, myslím, že se dělo něco s její rodinou. Protože její výlevy vzteku a ječení na nás, byly čím dál tím častější. Jelikož si většinou nenechám nic líbit, byla jsem s ní v konfliktu pořád. Nezáleželo na tom, jestli se snažíme nebo ne, vždy si něco našla. Naprosto mi tím balet zhnusila. Proto jsem odešla a začala tancovat v Praze na Stanici techniků, kde můj starší bratr Ondřej chodil na kroužek modelářů  a o patro výš byly taneční sály. Zde se nás ujal učitel, jehož jméno si bohužel nevybavuji. Vím že byl vysoký, mladý a měl vyholenou hlavu. Co bylo ale důležité? Bral nás jako sobě rovné, snažil se nás co nejvíce motivovat, povídal si s námi o životě a o chování, každý náš neúspěch bral jako svůj vlastní a snažil se z nás udělat co nejkvalitnější lidi a to nejen po stránce taneční.

Tak to byla má taneční stránka života, která ještě hojně pokračuje, ale to bych zabíhala moc daleko. Vrátím se i k mým jiným zájmům. Tak například věda. Můj otec mě už odmalička vedl k zájmu o vědu. Je jedno, jestli to byla fyzika, biologie nebo chemie. Jezdili jsme na vodu, na kolech, chodili na houby a přitom jsme rozebírali kvantový vesmír, atomové bomby nebo jak vzniká bouřka. Proto jsem nikdy neměla problémy s přírodními vědami, ba naopak přilnula jsem k nim a byla v nich dobrá. Rozvinula jsem si tím i dobré logické myšlení a schopnost spojovat si vědomosti dohromady. Sice tím trpěly jiné předměty, jako například angličtina, která mi nikdy nešla a asi nikdy úplně tak skvěle nepůjde, ale měla jsem nějaký ten směr.

Další moje důležitá vášeň je čtení. Kdysi jsem dostala pohádkovou knížku o medvídcích, která měla obrovská písmena. Přečetla jsem ji asi dvacetkrát a od té doby miluji čtení. Chodím si do knihovny odpočinou a nasávat vůni knih, které ve mně vyvolávají pocity klidu. Bavilo mě číst fantasy, ale dětské oddělení mi přišlo prostě příliš dětské. Přišlo mi, že nevyužívám potenciál knih, že snění je sice krásné, ale chce to něco víc, což mi většina dětských knih nějak nemohla nabídnout. (A navíc dětské oddělení je opravdu malé) Chtěla jsem do oddělení pro dospělé a vybrat si nějakou knihu. Klidně knihu, kterou nebudu chápat, ale budu moct jít kolem ní a nebude na mě volat veselými obrázky a princi, ale tím že si řeknu: To je ona, tuhle chci číst. A ne: tuhle bych si chtěla přečíst, ale nesmím. Proto jsem se, když mi bylo asi deset let, vplížila do oddělení pro dospělé (výmluva byla školní projekt), a tak jsem objevila poličku začínající na K. Na velké K jménem Stephen King. Asi to nebyla kniha vhodná pro desetiletou holčičku, ale já se do toho úplně zamilovala. Když paní knihovnice viděla mé nadšení, dovolila mi, abych si Kinga mohla půjčovat. Proto miluji knihy s co nejvíce stránkami, čím více stránek, tím více mě motivuje číst a číst.

Je pravda, že když mi bylo deset, byla jsem nejživější dítě ve škole. A tentokrát nejenom živé, ale zlobivé. Asi to bylo i dětmi, kteří se mnou chodili do třídy, ale to nic nemění na faktu, že jsem byla naprosto příšerná. Nedávala jsem pozor, provokovala učitele a všechno, co je mohlo naštvat jsem udělala. Tehdy jsme hráli ještě na „nejlepší kamarádku“, a s tou mou jsme toho vyvedli spousty. Byly jsme hodně drzé a jelikož Simona byla takový strašpytlík, vždy když se nám někdo rozhodl „dát za vyučenou“ já sem byla ten kdo zaujal obranný postoj a snažil se z toho vybruslit. Proto umím dobře mluvit (zkuste si někdy uklidňovat ředitele, kterému jste hodili do kávy křídu), ale také jsem takzvaná dobrá duše. Někdy si myslím že to hraničí až s naivitou a neschopností rozpoznat využívání.

V šesté třídě jsem se zklidnila. Zřejmě sem pochopila, že toto chování k ničemu nevede, že je to sice zábava, ale může to i spoustě lidí ublížit. Také to možná bylo i přestupem na druhý stupeň, kde se s námi tolik nemazlili a kde už nás brali trošku jako osobnosti, a ne ty hloupé děti které nic neumí. Také to bylo určitě i mým zraněním. Jeden kluk na mě hodil skleněné dveře, za to že se mu má kamarádka smála. Mám na zápěstí 10 cm dlouhou jizvu a necítím pořádně tři prsty. Ten kluk toho litoval a omlouval se mi. Vím, že to nechtěl udělat, takže se na něj nezlobím, ale pochopila jsem, že zloba tvoří jen zlobu. A když takhle malý ležíte v nemocnici a vidíte že se vám snaží pomoci lidé, kteří vás ani neznají a vaši spolužáci se ani nepřijedou podívat, pochopila jsem, že nechci být jako oni. Ale že chci být jako ti doktoři. Rozdávat radost, pomoc a to za pouhý úsměv nebo díky.

Každopádně můj život se obrátil o sto osmdesát stupňů. Začala jsem se více učit (dobrá aspoň dávat pozor) a snažila jsem se být dobrý člověk. Co se týče tancování, tam to šlo od desíti k pěti. Můj učitel se zranil a už nemohl tancovat. Proto odešel a nahradila ho mladá studentka taneční konzervatoře. Ne že by byla špatná, to neříkám. Jen to už nebyla taková zábava. Hrozně na nás tlačila a to doslova. Když jsme neudělali placku, tak jsme se málo snažili. Co tedy udělala? Vzala nás pod zády a přimáčkla k zemi. Nejednou mi vyhrkly slzy, ale zakousla jsem se do toho a tančila pro sebe, ne pro ni. Na ní mi prostě nezáleželo, protože si myslela, že všechno dře ona a my se jen vezeme s ní. Je pravda, že zařídila spousty soutěží, ale tancovaly jsme my, ona nás jen vedla. Nic nebrala jako týmovou práci, ale jako tu svou. Čili tancování se mi zhroutilo, třída nic moc a s příchodem nového ředitele začali odcházet všichni učitelé, kteří za něco stáli. Co se stalo pak? Prostě jsem přestoupila s jednou holkou do Prahy.

Bylo to hrozně velké dobrodružství a už od konce roku jsem se těšila jak malá. Nový spolužáci, nový učitelé i nový způsob života. Věděla jsem, že je to ten správný krok. A také byl. Ve třídě nás přijali s otevřenou náručí a potkala jsem Lucii Čackou (o té později). Začala jsem chodit na latinsko-americké tance a jelikož jsme byli sportovní třída, měli jsme tělocvik pětkrát týdně. Toto období se mi velice zamlouvalo.

Ale co se nestalo. Moje kamarádka, se kterou jsem odešla do Prahy mě pořád tahala na trénink taekwon-da. To je bojový sport, který dělala a já sem si říkala – k čemu mi to bude? Ale jelikož latina mě moc nevzala za srdce (hrozně to tam všichni brali vážně a radost z tancování tam jaksi vyprchala), tak jsem šla. Vzala mě tedy do Roztok do tělocvičny základní školy. Do té mě známé a velice malé tělocvičny. Obdivovala jsem disciplínu a pravidla, která se tam dodržovala a také hrdost se kterou můžete nosit tobok a svůj opasek, který vyznačuje, jak jste na tom. Začaly jsme tedy cvičit. Já trénovala úder, zatímco jiní trénovali sestavy. Nevadilo mi to a snažila jsem se ze všech sil. Bylo to i způsobené tím, že do oddílu chodil jeden můj bývalý spolužák, který byl z party, která mě neměla moc ráda a smál se, že dělám jen to (důležitou věc kterou samozřejmě on neuměl, ale uměl se jiným smát). Když sem šla domů, vydali se za mnou tři dělníci (šli do hospody která byla stejným směrem), ale já se bála, protože to bylo pozdě v noci. Ale řekla jsem si – tak ať já umím úder a kdyby náhodou, tak jim ukážu. Samozřejmě by mě spráskali jako psa, znásilnili, podřízli a já bych se na nic nezmohla, ale šlo o ten pocit. Pocit, že se dokážete ubránit. Tak proto jsem začala místo tance dělat bojové umění. A ze všech tanečních klubů se nemůže žádný rovnat našemu oddílu. Vzájemná podpora, vzájemné tréninky, společné soustředění i společné společenské akce. Dokonce se dostavili nějaké úspěchy, pro mě je ten nejdůležitější první místo z mistrovství Čech v přerážení. Se svojí soupeřkou jsme měly stejný počet bodů, a tak jsme se musely rozstřelovat. Přerazily jsme asi osm desek, než se rozhodlo o vítězi (celý den se mi potom klepala ruka). Bohužel poslední dobou na to není moc čas.

Na konci deváté třídy jsem začala hrát na bicí. Byl to prostě impulzivní čin a hraji do teď. Co se ale tímto změnilo? Začala jsem se zajímat o uměleckou činnost. Speciálně o herectví a zpěv. Začala jsem tedy chodit k jedné studentce DAMU a připravovala se na herecké talentové zkoušky. Bohužel jsem se nedostala, ale můj zájem zůstal. Slečna mě ale opustila, protože odjela na Erasmus do Francie. Začala jsem tedy zpívat na základní škole Charlotty Masarykové. Je to jen koníček a dělám to pro radost. Jakmile mám zpívat před lidmi, zrudnou mi uši a pískám jak štěně. Co jsem udělala se svým zájmem o herectví? Začala jsem fotit. Sama ani nevím jak se to semlelo, každopádně jsem zjistila, že v České republice je spousty fotografů, kteří vlastní zrcadlovku a rádi fotí jen tak pro radost. A já tím vybiji svoje nutkání hrát.

Jelikož u focení je většinou potřeba vizáž, začala jsem dělat vizážistku. Vydělala jsem si na brigádě nějaké peníze a šla jsem si udělat kurz, abych mohla malovat sebe když fotím. Jenže na onom kurzu se změnil můj směr zájmu. Namalovala jsem pokusnou paní a ona zvolala: „jé to je krásné, děkuji.“ Ohromně mě to dojalo a řekla jsem si že budu malovat jiné lidi. Takže teď je to moje nová záliba a investuji do toho spousty peněz a času. Nechala jsem si udělat profesionální webové stránky a založila jsem blog o líčení, kde lidem radím jak nalíčit, jakým chybám se vyvarovat a prezentuji svoji práci.

V důsledku tohoto koníčku jsem se dostala k jednomu fotografovi, co má herecký soubor klaunů. Díky mé zálibě v herectví jsem neváhala a přidala jsem se. Dělali jsme klauny pro namyšlené děti v Beckylandu, které jste nezaujali skoro ničím (možná kdyby jste jim koupili mobilní telefon, tak by se na vás aspoň podívaly) Nicméně se tam nějaké to dítě našlo, které si chtělo hrát s klauny. To by ani nebylo tak důležité. Důležitý byl jeden večer. Jeli jsme na akci pro postižené děti. Bála jsem se toho, protože s těmito dětmi jsem neměla žádnou zkušenost. Jaké bylo mé překvapení, když se všem dětem po mém příchodu rozzářily obličeje. Byl to perfektní den a já se cítila mnohem užitečnější, než když jsem dělala klauna pro bohaté děti. Cítila jsem, že jsem jen svojí přítomností někomu udělala radost. A já si řekla, že ve svém životě chci dělat něco pro lidi. Na zdravotní školu bylo už pozdě a upřímně nedokázala bych to. Nedokázala bych do někoho píchnout jehlu, natož někoho řezat. – Tímto vzdávám hold všem sestrám a lékařům. Co tedy jiného dělat? Studuji ekonomiku, a tím moc lidem nepomůžu. Rozhodla jsem se proto pro psychologii. Byla to láska na první pohled. Myslím, že je to perfektní povolání pro mou osobnost. Myslím, že opravdu nesobecky ráda pomáhám, umím naslouchat a snažit se zjistit pravý problém. Jelikož jsem se tedy začala zajímat o tento obor, dozvěděla jsem se o možnosti dělat dobrovolníka. Proto jsem dobrovolník ve fakultní nemocnici Motol.

Ještě jsem nezmínila střední školu. Po mém neúspěchu s hereckou konzervatoří jsem se přihlásila na obchodní akademii. Na tuto školu jsem šla již se zmíněnou Lucií Čackou. Myslím že kolektiv je tu asi nejpřátelštější, který jsem ve svých školách měla a taky nejvíce upřímný. Na této škole mi to jde, mám ráda účetnictví, ekonomika je také zajímavá věda, ale chybějí mi zde jiné přírodní vědy jako chemie a biologie – jak já závidím prvákům kteří to již mají zařazeno v učebním plánu. Co se týče Lucie, ta mě opustila v druháku. Otěhotněla a teď má již skoro dvouletého chlapečka. Sem tam ji doučuji účetnictví.

Pochybuji, že to někdo dočetl až sem, ale co kdyby náhodou. Udělám tedy pár vět závěrem. Mám velmi pestrý život, stalo se mi spousty dobrých a spousty špatných věcí. Ve finále si ale myslím že jsem dobrý člověk a jsem hrdá na to jaká jsem.

cukr, káva, limonáda....no spíše ten cukr

Je už to staré, ale mě se to pořád moc líbí. Toto léto Olga rozhodla že se půjde fotit. Se svojí kamarádkou Nikol jsme dorazili do Radotína a mohlo se začít.

 Téma bylo zvoleno: Holčička která jí cukr, nesmí a je přistižena :-D

Líčení bylo zvoleno velmi extravagantní, s hodně barvami a dokresleným obočím. Už si nepamatuji co přesně jsem použila za kosmetiku, vím jen, že se mi stíny hooodně sypaly. Vlasy a styl kouzlila Olga a samozřejmě brilantně. Grafická úprava Kuby také naprosto fenomenální. Co říct? Prostě to bylo skvělé.

Modelka: Nikol Blumentritová
Vlasy a styl: Olga Karpecká
Fotograf: Jakub Svozil