i'm Done With It

Je tu nový rok a jako vždy je plný předsevzetí.

Jelikož jsem měla o svátcích jakousi melancholickou náladu, rozhodla jsem se, že ze svého života odstraním nepodstatné a přidám to, na čem mi opravdu záleží. A také to, že musím se svým volným časem nakládat více k mému rozvoji.

První věc co jsem si uvědomila je ta, že strávím spoustu času na Facebooku. A pro koho? Pro lidi kteří se o mě ani nezajímají. Takže jsem ze svých 360 přátel odstranila všechny ty, se kterými jsem nebyla v kontaktu více jak dva roky či se jinak nepodílejí  na mém životě. Safra najednou již je 63...

Takže můj facebooku - končím s tebou a s tvými známými. Raději se budu věnovat těm, kterým na mě opravdu záleží a to spíše v reálném životě :) Sociální media už budu používat jen k práci a škole.

(jo a taky budu cvičit a víc se učit a tak - vždyť to znáte :-D)

You are beautiful - don't let anyone tell you differently, not even yourself

     Před několika dny jsem narazila na toto video, kde mladá blogerka ukazuje, jak je dnešní virtuální svět plný zla. ( a bohužel nejen ten virtuální)

     Já se jí za to klaním a souhlasím s ní - všechny jsme krásné - s make-upem, bez něj nebo třeba i s pytlem na hlavě.

Nákup v MACU

ahoj ahoj,
tak jsem zase po dlouhé době tu :-) Vím hrozně jsem to teď zanedbávala ale i když mám spouta práce, ráda bych se k tomu zase trošku vrátila.

Začneme tedy zlehounka a představím Vám super novinky v mém kufru, který jsem udělala se svojí spolupracovnicí Dashou.

 Zakoupila jsem barevné podkladové báze paint pot, fixator make-upu a voděodolný gel na obočí.  Bylo to spíše z toho důvodu, že v srpnu líčím spousty nevěst tak aby byly dokonalé :)

Nejdříve Vám představím paint poty do kterých jsem se absolutně zamilovala :) černý je úžasný na kouřovky a tělový jako podklad pod jakékoliv stíny (doporučuju na focení) vyfotila jsem Vám jak to krásně zvýrazňuje stíny - a to jsou z Inglotu, takže už sami o sobě mají krásný pigment

Další novinkou je fixační sprej. Ono to není to pravé slovo,  jak mě i upozornila make-up artisrka v Macu. Spíš než fixace je to taková závěrečná hydratace a make-up si potom hezky sedne. Ale pokud se jedná o namáhaný make-up určitě doporučuju.

Gel na obočí mě nadchl asi nejméně. Má krásnou barvu - odstín dirty blonde - ale je to hodně hutné takže se s tím hůře pracuje.

Jinak jsem s výrobky moc spokojená a doporučuju :-)

Očekávám že...

Očekávám že...
- Můj manžel bude bohatý jako Bill Gates, vypadat jako Brad Pitt, udatný jako Aragorn z pána prstenů a naše láska bude tak dokonalá jako z hříšného tance
- Budu mít ty najkrásnější a nejdokonalejší děti, tak jak je chci já
- VŠ titul si udělám i když jsem uplně blbá
- Budu mít skvěle placenou práci, kde toho nebudu moc dělat, budu vlastním šéfem a pracovní doba bude tak maximálně 3 hodiny denně
- Budu na lidi kolem sebe protivná a oni mi za to skočí k nohám
- Koupím si salám za 3 koruny a bude v něm 100% masa
- Nebudu muset cvičit a přesto budu hubená
- Vrásky se mi začnou dělat až budu mít tak 4 vnoučata (samozřejmě naprosto perfektní)
- Oblečení co nosím teď ve 20 budu moci nosit i v 50

HAHA, dobrá pohádka že jo? :-D
(no jo dobrá, to s tím titulem je možná pravda :-D)

Dříve jsem si myslela, že největším problémem českého lidu je závist. Omyl , největší problem je to, že očekáváme dokonalé výsledky bez špetky snahy :-)


(já vím, mě ta poučná nálada časem přejde, už se zas pracuje na článku o líčení :-D)

Chtěl bych se stát profesionálním pískačem!

Slunce!

Já vím, je mínus 7 stupňů :-D Ale je krásné se probudit do rána, kdy je modrá obloha a svítí sluníčko. A navíc od úterý má být 10! :-D Už se na to těším, protože jsem málem brečela když jsem odcházela ze sluníčka (solárka, bylo to jak na pláži, ať mi nikdo neříká že jsou to jen zářivky!)

Jo jo abych se dostala k tomu co vlastně chci napsat...

Do tohoto krásného rána jsem se probudila, našla novou cestu do práce abych nemusela čekat 20 minut v koloně, zaparkovala jsem skoro u vchodu a ještě mi zbyl čas na to, zajít si do Žabky pro ranní kafe s croissantem. (za 20 Kč vážení!)

Tak a tady bych chtěla podotknout, že nejsem nenormální, jsem jen méně normální než jiní lidé. No a prostě jsem se neudržela a když jsem přecházela silnici kolem tramvajové zastávky, začala jsem si pískat - no dobře hopsat a vydávat takové nadšené pískací zvuky, ale to na věci nic nemění. Lidé ze zastávky se na mě potivně mračili z poza svých bund a jejich výraz jasně říkal - dobrá nálada tu není vítaná, máme svoje "důležité" problémy a nějakej hopsající magor nás nezajímá.

Je jaro (skoro), tak se rozhlédněte, přestaňte řešit malichernosti a radujte se z malých věcí :-) Ono je vážně skvělé prostě vypnout a jen tak si zaskákat - no dobře tohle je zrovna můj způsob radosti, ale najděte si ten svůj a svět bude hnedka růžovější! Říkám zimní depresi sbohem!


(jo jo, zas to byl příšernej žblept, ale tak chtěla jsem se vypsat :-D :-D)

Jsem slyšel(a), že......(zdroj neznámý)

Kdo by to neznal, ten okamžik, kdy zůstanete stát s otevřenou pusou a v duchu si neustále opakujete:

Děláš si ze mě pr...?!?!?!

(Promiňte mi ty výrazy, ale ono to prostě jinak nejde :-D)

Vím, že člověk je od přírody zvědavé stvoření a co jiného dělat s kamarádkou na kávě, než řešit životy ostatních lidí. Osobně proti tomu vlastně nic nemám, taky někdy proberu s někým jiným co se děje v životech známých, o kterých jsem třeba dlouho neslyšela, ale...

Co nepochopím je, že někdo má energii na vytváření drbů. Nemluvím o zkreslených informacích, ale o absurdních událostech, které se ve vašem životě nikdy neodehráli.  Myslím ty, které, než se dostanou k vám, mají již úplně neznámý zdroj a po jejich vyslechnutí vám zbude jen ta otevřená pusa a věta výše uvedená.

Takže kolibříci moji: Až budete zase někoho drbat, buďte trošku INVESTIGATIVNÍ! :-D Ostatní z toho pak mají noční můry :-D

Dobrou noc

Ve finále mezi pěti nejlepšími!

Asi jsem měla zas nějaké zatmění a přihlásila jsem se do soutěže Sephora dream - staň se make-up artistou.

Už jen to, že jsem byla vybrána mezi 15 nejlepší mě hrozně potěšilo. Pořád jsem se koukala na fotografie ostatních soutěžících a říkala si: wow, jsem opravdu mezi špičkou. Tak krásně vystínované, dokonalé barvy, naprosto perfektní -  jak s těmito ženami můžu vůbec soutěžit? Nebyla jsem vybrána jen tak náhou? Ale i tak mě to potěšilo a s úsměvem sem se vydala na ústní pohovor.

Doběhla jsem ještě s předstihem do jejich (zřejmě) centrály a posadila se do místnosti kde byly všude fotografie z obálek časopisů s tím nejdokonalejším líčením co vůbec jde. Nebudem si nic nalhávat, vím také, že je to síla photoshopu, ale v tu chvíli jsem si připadala titěrná a malinká.

Můj další postřeh byl, že v Sephoře pracují jen krásní lidé. Jak slečna na recepci, tak ženy co vedly ústní pohovor. Další věc co mi na seběvědomí moc nepřidalo :-D

Po pár uvítacích větách, kdy jsem si říkla: uklidni se, vždyť o nic nejde přišla otázka: "Bylo by možné vést pohovor v angličtině?" No jasně, říkám si. Mám přece angličtinu docela dobrou. Pcha, za prvé sem anglicky nemluvila už hrozně dlouho, takže než sem se do toho zpátky dostala, tak už byl skoro konec pohovoru, a za druhé - zkuste si vybavit slova jako - uhel, podkladová báze nebo převislé víčko :-)

Nicméně vše bylo docela v pořádku a štrádovala jsem si to na praktickou část. Nejkrásnější pohled byl, že všude byly štětce. Hezké však už nebylo, že jsem se v nich musela za minutku orientovat :-D Přišla ale krásná modelka a jak sem začala líčit, stres ze mě docela opadl. Slečna měla úžasné oči, takže mi to šlo krásně od ruky. Vytvořila jsem jí bílostříbrný look, a musím uznat, že se mi to docela povedlo. Tedy aspoň jsem byla se svým výkonem spokojená.

Jelikož jsem ale měla dobře okouknutou konkurenci, moc jsem nečekala že postoupím. Takže moje překvapení bylo ještě o to větší, když mi paní zavolala, že postupuji do hlavního finále mezi pět nejlepších, a budu líčit na živo před obecenstvem. Tato akce proběhne 17. srpna, takže mi držte palce, protože se z toho asi zhroutím :-D :-D


I když vím, že všechny vizážistky co postoupili jsou skvělé a šance malé - jediné o co budu ze všech sil usilovat je dobře odvedená práce a na ostatním mi až tak nezáleží, protože pro mě je úspěch už jen to, že jsem ve finále

vesele DO ZBRANĚ!

(do štětce)

Mac, Mac, Mac!!!!!!

Táákže jsem si pořídila nové štětce od MAC a už se velice těším až si je vyzkouším!

Jinak jak je zvykem mého bráchy, vybaloval štětce se mnou. Myslím, že z něj bude můj budoucí nástupce, až mi konečně hrábne tak moc, že mě zavřou mě nadobro do blázince.

Milujte boty!

Boty jsou ta nejdůležitější věc.

Nevěříte? No, je pravda, že se tím možná jen snažím ospravedlnit jejich narůstající počet v mé skříni, který se nebezpečně blíží trojcifernému číslu.

Ale abych se dostala k věci. Tento týden jsem slyšela dvě stížnosti, jednu od Dany a jednu od Jany.

Dana: Petr říká, že troje kozačky mi stačí.
Jana: Už si prý nemůžu kupovat nové boty, prý jich mám moc

ALE TO JE CHYBA!

co je na botách tak skvělého?

1) jsou krásné
2) nákup bot uklidňuje
3) podpatky zeštíhlují a nehrbíme se na nich
4) když se cítíme štíhlé, cítíme se sexy
5) když se cítíme sexy, chceme ...
6) když chceme ... určitě vás to potěší
7) nejsme po tom nevrlé
8) když máme své dny, můžem s nimi třískat o zem a řvát na ně, že za všechno můžou - nejsme proto pak protivné na své muže.

...a to je dost důvodů pro milování a podporovaní bot.

Takže má rada pro pány? Vykašlete se na bonboniéry a kytky.....zkuste to přes boty.

meet factory - dům hrůzy

Dneska mě kousl můj veverčák Rumburak. Myslela jsem, že mě nic horšího dnes nepotká, to ale byla špatná dedukce.

Po včerejší akci jsem totiž zjistila, že mám u sebe Olgy diář. Jelikož se dnes účastnila akce v meet factory (blešák), rozhodla jsem se, že jí ho tam dovezu.

Již u tramvaje bylo jasně rozeznatelné, kdo má stejný směr jako já. ale jelikož jsem měla instrukci běž kousek zpátky a tam to je, ignorovala jsem houf žen a vyšla si svým směrem. Tam jsem náhle zjistila, že mě od meet factory dělí plot a pětiproudové kolejiště. (prý v instrukcích bylo něco o mostě, to jsem ale zjistila až vevnitř :D)

Zde mé dumání nad tím, jak se tam dostat, zahlédla jedna žena, a spolu jsme se rozhodly že přeběhneme přes koleje. Se staženým zadkem jsem upalovala a zastavila se až na druhé straně.

Zde na mě padly kritické pohledy, a sem tam někdo nakrčil červeně namalované rty. A pak mi to došlo - mám na sobě divnou tuniku od číňanů, špinavý kalhoty a boty který už mají opravdu něco za sebou.

To nebylo moc chytré si to vzít mezi tuto trendy mládež. Polovina lidí Ray Ban brejle (jsou trendy), červené rty (jsou trendy), v ruce iphona (je trendy), aspoň jeden kousek z H & M (je trendy) a samozřejmě účast ne této akci v meet factory (je trendy)

Kdyby někdo řekl, že je trendy červené chcaní, prodejci zeleniny by zaplesali.
Tito lidé by totiž houfně začali na kila jíst červenou řepu.

Nicméně když jsem se s vyděšeným výrazem proplétala davem, pár zajímavých lidí jsem potkala. Například u stánku Olgy byl roční prcek s velkýma modrýma očima...snažil se sníst svíčku a vydával u toho pokemoní zvuky...vlastně tak i docela vypadal.

Na cestě zpátky mě asi čtyři ženy přidusily svým výstřihem. Netušila jsem že existuje velikost F, přetékající ven......ale možná je to taky trendy.

Když jsem se konečně venku nadechla, zas ty stejné pohledy. Prskla jsem, nasadila sluchátka a tentokrát směr most, jsem odhopkala - skutečně odhopkala - pryč. Přitom jsem si, při zhrození kolemdoucích, hlasitě pobrukovala do rytmu.

Byla jsem absolutně pyšná na svojí obyčejnost.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ještě že to nikdo nečte, jinak bych byla rozsekána a rozemleta a bylo by prohozeno něco o tom že jím zavidím.

Vlastně ano.

Nikdy nebudu jako většina z nich.

Dobře nebo špatně?

(tímto chválím všechny, kdo jsou v tomto společenství aspoň trochu normální)

Emil v novém!!

Můj parťák Emil šel na plastiku. Je velmi statečný, tak jsem mu za to koupila další mňamky.

Koukejte, jak se šťastně směje.

A ty řasy jsou fenomenální.

Proč miluji neobvyklé ženy

Protože ty obyčejné mě ničí.

Zbožňuji ženy, které jsou jiné. Nosí to, co ony považují za krásné, dělají to co považují za důležité, a ne to co považují za důležité trendy. Chodí do kavárny na kávu, ne na značku. Jsou kreativní, přímé a neobvyklé. Setkání s nimi vás nabije novou energií.

Všechny tyto ženy jsou krásné.

Všechny je miluji!

jsou krásné a hotovo! :-D

Byly mi na MATURITNÍ ples ušity šaty. Návrh udělala Olga Karpecká (podle fotky), a myslím si že jsou krásné. (jsem zaujatá, já vím...) Na webu Olgy však dostaly do těla, a to velmi krutě....nevím jestli jsou opravdu tak špatné, nebo si čtenářky neuvědomují, že jsou maturitní.


Tak jako tak, mě se prostě líbí :-D

Fotograf: Jakub Svozil
Vlásky a make-up: Olga Karpecká

můj životopis

Sesmolila jsem svůj neformální životopis kvůli VŠ. Jsou to kraviny, ale když už jsem to psala... :-D

Neformální životopis

2. února 2011

Jmenuji se Marcela Žacová a narodila jsem se v Praze 20. května 1992 ve večerních hodinách.

Již od raného věku jsem byla velmi živé dítě. Pády, odřeniny a spousty nebezpečných aktivit byl můj denní chleba. Na druhou stranu jsem se pořád pohybovala a byla jsem velmi společenská. Naučila jsem se tím vycházet se skupinami i s jednotlivci, jelikož k některým zákazům (nelezte na tu borovici!) je třeba mít komplice, a někdy hodně kompliců. Je pravda. že odřená jsem většinou byla jen já. Myslím, že v tomto období moje matka dokázala, že je ta nejsilnější osobnost pod sluncem, protože ji ze mně neodvezli rovnou do blázince, naopak se snažila moje chyby eliminovat.

Když jsem ale nastoupila na základní školu v Roztokách u Prahy, byl to trochu problém. Moje živost se většině učitelů nelíbila – nebyla jsem zlobivá, to ne, jen sem prostě nedokázala být chvíli v klidu. Zřejmě z toho důvodu se u mně vyvinula dyslexie. Začala jsem tedy chodit do pedagogicko-psychologické poradny k panu doktorovi Kšajtovi a na speciální kroužky. Pomocí nich, jsou tyto projevy již minimální.

 Jenže moje živost tu byla pořád. Co tedy s ní? Moji rodiče našli perfektní řešení, a to postrčením k nějaké mimoškolní činnosti. A ano, začala jsem baletit. V základní umělecké škole, kde jsme měli starou a zahořklou paní učitelku. Ale to mi ani nevadilo, protože mě to bavilo. Ponořila jsem se do krásných dresů a piškotů. Jenže paní učitelka začala mít velké deprese – opravdu nevím čím to bylo, když se na to dívám s odstupem, myslím, že se dělo něco s její rodinou. Protože její výlevy vzteku a ječení na nás, byly čím dál tím častější. Jelikož si většinou nenechám nic líbit, byla jsem s ní v konfliktu pořád. Nezáleželo na tom, jestli se snažíme nebo ne, vždy si něco našla. Naprosto mi tím balet zhnusila. Proto jsem odešla a začala tancovat v Praze na Stanici techniků, kde můj starší bratr Ondřej chodil na kroužek modelářů  a o patro výš byly taneční sály. Zde se nás ujal učitel, jehož jméno si bohužel nevybavuji. Vím že byl vysoký, mladý a měl vyholenou hlavu. Co bylo ale důležité? Bral nás jako sobě rovné, snažil se nás co nejvíce motivovat, povídal si s námi o životě a o chování, každý náš neúspěch bral jako svůj vlastní a snažil se z nás udělat co nejkvalitnější lidi a to nejen po stránce taneční.

Tak to byla má taneční stránka života, která ještě hojně pokračuje, ale to bych zabíhala moc daleko. Vrátím se i k mým jiným zájmům. Tak například věda. Můj otec mě už odmalička vedl k zájmu o vědu. Je jedno, jestli to byla fyzika, biologie nebo chemie. Jezdili jsme na vodu, na kolech, chodili na houby a přitom jsme rozebírali kvantový vesmír, atomové bomby nebo jak vzniká bouřka. Proto jsem nikdy neměla problémy s přírodními vědami, ba naopak přilnula jsem k nim a byla v nich dobrá. Rozvinula jsem si tím i dobré logické myšlení a schopnost spojovat si vědomosti dohromady. Sice tím trpěly jiné předměty, jako například angličtina, která mi nikdy nešla a asi nikdy úplně tak skvěle nepůjde, ale měla jsem nějaký ten směr.

Další moje důležitá vášeň je čtení. Kdysi jsem dostala pohádkovou knížku o medvídcích, která měla obrovská písmena. Přečetla jsem ji asi dvacetkrát a od té doby miluji čtení. Chodím si do knihovny odpočinou a nasávat vůni knih, které ve mně vyvolávají pocity klidu. Bavilo mě číst fantasy, ale dětské oddělení mi přišlo prostě příliš dětské. Přišlo mi, že nevyužívám potenciál knih, že snění je sice krásné, ale chce to něco víc, což mi většina dětských knih nějak nemohla nabídnout. (A navíc dětské oddělení je opravdu malé) Chtěla jsem do oddělení pro dospělé a vybrat si nějakou knihu. Klidně knihu, kterou nebudu chápat, ale budu moct jít kolem ní a nebude na mě volat veselými obrázky a princi, ale tím že si řeknu: To je ona, tuhle chci číst. A ne: tuhle bych si chtěla přečíst, ale nesmím. Proto jsem se, když mi bylo asi deset let, vplížila do oddělení pro dospělé (výmluva byla školní projekt), a tak jsem objevila poličku začínající na K. Na velké K jménem Stephen King. Asi to nebyla kniha vhodná pro desetiletou holčičku, ale já se do toho úplně zamilovala. Když paní knihovnice viděla mé nadšení, dovolila mi, abych si Kinga mohla půjčovat. Proto miluji knihy s co nejvíce stránkami, čím více stránek, tím více mě motivuje číst a číst.

Je pravda, že když mi bylo deset, byla jsem nejživější dítě ve škole. A tentokrát nejenom živé, ale zlobivé. Asi to bylo i dětmi, kteří se mnou chodili do třídy, ale to nic nemění na faktu, že jsem byla naprosto příšerná. Nedávala jsem pozor, provokovala učitele a všechno, co je mohlo naštvat jsem udělala. Tehdy jsme hráli ještě na „nejlepší kamarádku“, a s tou mou jsme toho vyvedli spousty. Byly jsme hodně drzé a jelikož Simona byla takový strašpytlík, vždy když se nám někdo rozhodl „dát za vyučenou“ já sem byla ten kdo zaujal obranný postoj a snažil se z toho vybruslit. Proto umím dobře mluvit (zkuste si někdy uklidňovat ředitele, kterému jste hodili do kávy křídu), ale také jsem takzvaná dobrá duše. Někdy si myslím že to hraničí až s naivitou a neschopností rozpoznat využívání.

V šesté třídě jsem se zklidnila. Zřejmě sem pochopila, že toto chování k ničemu nevede, že je to sice zábava, ale může to i spoustě lidí ublížit. Také to možná bylo i přestupem na druhý stupeň, kde se s námi tolik nemazlili a kde už nás brali trošku jako osobnosti, a ne ty hloupé děti které nic neumí. Také to bylo určitě i mým zraněním. Jeden kluk na mě hodil skleněné dveře, za to že se mu má kamarádka smála. Mám na zápěstí 10 cm dlouhou jizvu a necítím pořádně tři prsty. Ten kluk toho litoval a omlouval se mi. Vím, že to nechtěl udělat, takže se na něj nezlobím, ale pochopila jsem, že zloba tvoří jen zlobu. A když takhle malý ležíte v nemocnici a vidíte že se vám snaží pomoci lidé, kteří vás ani neznají a vaši spolužáci se ani nepřijedou podívat, pochopila jsem, že nechci být jako oni. Ale že chci být jako ti doktoři. Rozdávat radost, pomoc a to za pouhý úsměv nebo díky.

Každopádně můj život se obrátil o sto osmdesát stupňů. Začala jsem se více učit (dobrá aspoň dávat pozor) a snažila jsem se být dobrý člověk. Co se týče tancování, tam to šlo od desíti k pěti. Můj učitel se zranil a už nemohl tancovat. Proto odešel a nahradila ho mladá studentka taneční konzervatoře. Ne že by byla špatná, to neříkám. Jen to už nebyla taková zábava. Hrozně na nás tlačila a to doslova. Když jsme neudělali placku, tak jsme se málo snažili. Co tedy udělala? Vzala nás pod zády a přimáčkla k zemi. Nejednou mi vyhrkly slzy, ale zakousla jsem se do toho a tančila pro sebe, ne pro ni. Na ní mi prostě nezáleželo, protože si myslela, že všechno dře ona a my se jen vezeme s ní. Je pravda, že zařídila spousty soutěží, ale tancovaly jsme my, ona nás jen vedla. Nic nebrala jako týmovou práci, ale jako tu svou. Čili tancování se mi zhroutilo, třída nic moc a s příchodem nového ředitele začali odcházet všichni učitelé, kteří za něco stáli. Co se stalo pak? Prostě jsem přestoupila s jednou holkou do Prahy.

Bylo to hrozně velké dobrodružství a už od konce roku jsem se těšila jak malá. Nový spolužáci, nový učitelé i nový způsob života. Věděla jsem, že je to ten správný krok. A také byl. Ve třídě nás přijali s otevřenou náručí a potkala jsem Lucii Čackou (o té později). Začala jsem chodit na latinsko-americké tance a jelikož jsme byli sportovní třída, měli jsme tělocvik pětkrát týdně. Toto období se mi velice zamlouvalo.

Ale co se nestalo. Moje kamarádka, se kterou jsem odešla do Prahy mě pořád tahala na trénink taekwon-da. To je bojový sport, který dělala a já sem si říkala – k čemu mi to bude? Ale jelikož latina mě moc nevzala za srdce (hrozně to tam všichni brali vážně a radost z tancování tam jaksi vyprchala), tak jsem šla. Vzala mě tedy do Roztok do tělocvičny základní školy. Do té mě známé a velice malé tělocvičny. Obdivovala jsem disciplínu a pravidla, která se tam dodržovala a také hrdost se kterou můžete nosit tobok a svůj opasek, který vyznačuje, jak jste na tom. Začaly jsme tedy cvičit. Já trénovala úder, zatímco jiní trénovali sestavy. Nevadilo mi to a snažila jsem se ze všech sil. Bylo to i způsobené tím, že do oddílu chodil jeden můj bývalý spolužák, který byl z party, která mě neměla moc ráda a smál se, že dělám jen to (důležitou věc kterou samozřejmě on neuměl, ale uměl se jiným smát). Když sem šla domů, vydali se za mnou tři dělníci (šli do hospody která byla stejným směrem), ale já se bála, protože to bylo pozdě v noci. Ale řekla jsem si – tak ať já umím úder a kdyby náhodou, tak jim ukážu. Samozřejmě by mě spráskali jako psa, znásilnili, podřízli a já bych se na nic nezmohla, ale šlo o ten pocit. Pocit, že se dokážete ubránit. Tak proto jsem začala místo tance dělat bojové umění. A ze všech tanečních klubů se nemůže žádný rovnat našemu oddílu. Vzájemná podpora, vzájemné tréninky, společné soustředění i společné společenské akce. Dokonce se dostavili nějaké úspěchy, pro mě je ten nejdůležitější první místo z mistrovství Čech v přerážení. Se svojí soupeřkou jsme měly stejný počet bodů, a tak jsme se musely rozstřelovat. Přerazily jsme asi osm desek, než se rozhodlo o vítězi (celý den se mi potom klepala ruka). Bohužel poslední dobou na to není moc čas.

Na konci deváté třídy jsem začala hrát na bicí. Byl to prostě impulzivní čin a hraji do teď. Co se ale tímto změnilo? Začala jsem se zajímat o uměleckou činnost. Speciálně o herectví a zpěv. Začala jsem tedy chodit k jedné studentce DAMU a připravovala se na herecké talentové zkoušky. Bohužel jsem se nedostala, ale můj zájem zůstal. Slečna mě ale opustila, protože odjela na Erasmus do Francie. Začala jsem tedy zpívat na základní škole Charlotty Masarykové. Je to jen koníček a dělám to pro radost. Jakmile mám zpívat před lidmi, zrudnou mi uši a pískám jak štěně. Co jsem udělala se svým zájmem o herectví? Začala jsem fotit. Sama ani nevím jak se to semlelo, každopádně jsem zjistila, že v České republice je spousty fotografů, kteří vlastní zrcadlovku a rádi fotí jen tak pro radost. A já tím vybiji svoje nutkání hrát.

Jelikož u focení je většinou potřeba vizáž, začala jsem dělat vizážistku. Vydělala jsem si na brigádě nějaké peníze a šla jsem si udělat kurz, abych mohla malovat sebe když fotím. Jenže na onom kurzu se změnil můj směr zájmu. Namalovala jsem pokusnou paní a ona zvolala: „jé to je krásné, děkuji.“ Ohromně mě to dojalo a řekla jsem si že budu malovat jiné lidi. Takže teď je to moje nová záliba a investuji do toho spousty peněz a času. Nechala jsem si udělat profesionální webové stránky a založila jsem blog o líčení, kde lidem radím jak nalíčit, jakým chybám se vyvarovat a prezentuji svoji práci.

V důsledku tohoto koníčku jsem se dostala k jednomu fotografovi, co má herecký soubor klaunů. Díky mé zálibě v herectví jsem neváhala a přidala jsem se. Dělali jsme klauny pro namyšlené děti v Beckylandu, které jste nezaujali skoro ničím (možná kdyby jste jim koupili mobilní telefon, tak by se na vás aspoň podívaly) Nicméně se tam nějaké to dítě našlo, které si chtělo hrát s klauny. To by ani nebylo tak důležité. Důležitý byl jeden večer. Jeli jsme na akci pro postižené děti. Bála jsem se toho, protože s těmito dětmi jsem neměla žádnou zkušenost. Jaké bylo mé překvapení, když se všem dětem po mém příchodu rozzářily obličeje. Byl to perfektní den a já se cítila mnohem užitečnější, než když jsem dělala klauna pro bohaté děti. Cítila jsem, že jsem jen svojí přítomností někomu udělala radost. A já si řekla, že ve svém životě chci dělat něco pro lidi. Na zdravotní školu bylo už pozdě a upřímně nedokázala bych to. Nedokázala bych do někoho píchnout jehlu, natož někoho řezat. – Tímto vzdávám hold všem sestrám a lékařům. Co tedy jiného dělat? Studuji ekonomiku, a tím moc lidem nepomůžu. Rozhodla jsem se proto pro psychologii. Byla to láska na první pohled. Myslím, že je to perfektní povolání pro mou osobnost. Myslím, že opravdu nesobecky ráda pomáhám, umím naslouchat a snažit se zjistit pravý problém. Jelikož jsem se tedy začala zajímat o tento obor, dozvěděla jsem se o možnosti dělat dobrovolníka. Proto jsem dobrovolník ve fakultní nemocnici Motol.

Ještě jsem nezmínila střední školu. Po mém neúspěchu s hereckou konzervatoří jsem se přihlásila na obchodní akademii. Na tuto školu jsem šla již se zmíněnou Lucií Čackou. Myslím že kolektiv je tu asi nejpřátelštější, který jsem ve svých školách měla a taky nejvíce upřímný. Na této škole mi to jde, mám ráda účetnictví, ekonomika je také zajímavá věda, ale chybějí mi zde jiné přírodní vědy jako chemie a biologie – jak já závidím prvákům kteří to již mají zařazeno v učebním plánu. Co se týče Lucie, ta mě opustila v druháku. Otěhotněla a teď má již skoro dvouletého chlapečka. Sem tam ji doučuji účetnictví.

Pochybuji, že to někdo dočetl až sem, ale co kdyby náhodou. Udělám tedy pár vět závěrem. Mám velmi pestrý život, stalo se mi spousty dobrých a spousty špatných věcí. Ve finále si ale myslím že jsem dobrý člověk a jsem hrdá na to jaká jsem.

Miluji své štětce

Udělala jsem si radost a koupila jsem si pouzdro na své milované štětce, takže je konečně nebudu muset zastrkávat po kapsách.

A k tomu jsem si pořídila malinkatý, krasný a naprosto fenomenální štětec na rty.

Juchůůůůůů

Proč zrovna veverka?

Nedávno mi přišel e-mail. (musím na něj odpovědět, ale zatím sem se k tomu nedokopala) Jeden čtenář mi napsal asi 25 řádků kritiky (pozitivní, jak mé ego s potěšením přečetlo).

Ale byla tam zmíňka o tom, že neví, proč zrovna si přezdívám zrovna veverka. Nejlépe by jste to pochopili, kdyby jste mě viděli líčit. Věc se má ale tak, že když mám, jak Olga pojmenovala, umělecký přetlak - něco se mi líbí, něco se mi povede, nebo mám jen dobrou náladu - začnu rychle mluvit, zpívat, pištět, prskat, cenit zuby a vydávat zvuky jako veverka.

Moc "profesionální" to zřejmě není, ale kdo říká co, je a co ne?

Nervy ze zítřejší MDLS párty

Zítra jedu s Míšou a Olgou do Karlových Varů, kde se uspořádá vánoční párty
Models pro Slunce dětem. A já budu líčit módní přehlídku, které se zúčastní například: Veronika Fašínová (IMG London), Adéla Čápová (Next, New York), Ivana Hunčová (Studio 91, Praha) adt.

Mám z toho snad větší stres než z maturity. Proč? Protože není nic tak, jak by mělo.
Je spousta sněhu, takže určitě někde s autem zapadnu. Od rána mi je hrozně špatně, i přesto tu lítám, uvažuji jestli mám vhodné šaty, čistím celou líčící výbavu, přemýšlím jestli vzít Emila a každou chvíli kontroluji to šílené počasí.

Myslím, že moje ranní nevolnost je stejně způsobená jenom tím, že z toho mám furt nervy.
Jestli to tedy zítra přežiji ve zdraví, poskytnu report. (a jestli ne, tak se to taky dozvíte, protože se mnou umřou dvě blogerky:-D)

oplakávám své staré vlasy

Již nějakou tu dobu pláči. Stýská se mi po starých vlasech. Byly opravdu krásné.

Vlasy a make-up: Olga Karpecká

Fotograf: Richard Palkovič

nová paletka: zklaní po prvních fotkách

Ve středu jsem nakráčela do sephory, že si koupím štětec. Když si tak koukám na vystavené zboží, přijde ke mě sephora žena a zdělí mi, že probíhá akce 50 % sleva na jejich výrobky. S ohromnou radostí jsem vybrala štětec, pudr, tvářenku a u pokladny mi padla do oka paletka. Takže místo počítaných 300 jsem tam nechala 1000. Emil se pořádně nažral.

Hned v pátek jsem se vydala líčit. Byla jsem hrozně nadšená - štětec perfektní, pudr nádherně lehkej. Problém nastal s paletkou. Sice jsem byla spokojená jak to vypadalo v realu, ale na fotce jsou barvičky málo syté, a hrozně se lesknou. Co tedy závěrem? asi se budu muset začít líčit, protože na denní líčení je paletka perfektní,  nicméně focení budu muset přenechat své staré a polorozsypané krásce z aukra.

Monology Vagíny

Včera jsem dočetla knihu Vagina monology. Půjčila mi ji moje učitelka na ČJ. Byla naprosto fenomenální. Trošku feministická, ale v tom správném slova smyslu, takže proti násilí na ženám, obřízce a znásilnění. A na druhou stranu podporuje ženskou sexualitu. Doporučuji přečíst - já jsem ji zhltala za půl dne.

Věci co mě zaujaly:

Nač hledat revolver, když máte k dispozici samopal?
Kdyby bylo celosvětově propagované mýt tlustá stehna, cpali by jsme se šlehačkovými dorty a nadšeně pozorovali, jak nám nohy otékají.